Lamentace nad humanizací technického vzdělávání (2/3)

Zveřejněno: 23. 08. 2016
Kategorie: Soft skills

Předešlá část nás uvedla do komplikovaného problému humanizace technického vzdělávání a jeho obhajoby. Ptali jsme se na mnohé otázky, a dnes bychom si na ně měli odpovědět. Budeme se bavit především o tom, kde se tento problém vzal a jakým způsobem z této lapálie ven.

Zeitgeist pokroku, který se nám dochovává jako stigma pozitivismu 19. století, legitimizoval techniku jako absolutní moc, jež nám umožňuje sedět na zadku mnohem častěji než dříve. Bohužel se jako vždy v historii ukázalo, že každé tvrzení o absolutnu má i svou odvrácenou stranu – zde třeba světové války, v nichž nám technika ukázala svou ošklivější tvář. Vynořují se otázky: „Neměla by být technika úzce spjata s etikou? Neměl by někdo vymyslet nějakou Hippokratovu přísahu vědců? Jak učit a vychovávat v době digitálních technologií?“

Slyším, jak voláte: „Vždyť mají dějepis a občanku na základních školách a mnohdy i na škole střední!“ Mnozí čtenáři již tlučou do klávesnice a zavírají okna prohlížeče. „Na univerzitách na to není čas, natož prostor! A vůbec, etika je relativní!“ vzkazují autorovi článku se vztyčeným prostředníkem. Bohužel křičíte a nikdo vás neslyší. Jako vždy.

Vzpomeňte si na vlastní školní docházku, jak paní učitelka četla z Toulek českou minulostí, jak paní učitelka rozdala soupis letopočtů, v němž byly věci jako Obnovené zřízení zemské nebo Zlatá bula sicilská a nikdo nevěděl, co to znamená. Bylo v tu chvíli kritické myšlení na výletě v Mumulandu?

Ano, ano, padlo tady to sousloví – kritické myšlení. Taková ta věc, která vám řekne, že zprávy na nejmenovaném televizním kanálu útočí na vaše city, když k obrázkům uvázaného psa hraje titulní píseň z filmu Titanic. Taková ta věc, která vám řekne, že billboard nejmenovaného pivovaru u dálnice s nápisem „Proti europivu“ je záležitostí nanejvýš nacionalistickou, a že to rozhodně není dobrá věc. Proč to není dobrá věc, je záležitostí další kritické úvahy, která se může dotknout stereotypů, politické situace, historie a lidské hlouposti.

Dějepis a občanka tedy nestačí. Jde o to, abychom začali chápat, že existuje širší obraz světa, než jen ten mediální. Dějepis je jen jedna z disciplín, která je přibližování tohoto kontextu a kritickému přemýšlení o něm nejblíže. Nejsnáze v něm student pochopí, že každá situace má svou příčinu, každé rozhodnutí svůj následek a každý učitel historie svůj slogan: „Historia magistra vitae.“ (Které si zapíše do sešitu nevěda proč.)

Tím zakončíme tuto část, brzy si ukážeme, jaké didaktické metody jsou vhodné k nabádání studentů kriticky přemýšlet. Ostatně koho by nemotivovalo obdržet schopnost vysmívat se masmédiím do tváře, když uvedou nějakou polo-pravdu, mám však pocit, že se z tohoto slova již stává jakási floskule…

 

Michal