Lamentace nad humanizací technického vzdělávání (1/3)
Zveřejněno: 15. 08. 2016
Kategorie: Rozvoj osobnosti, Soft skills
Snad tento článek nebude pouhým zoufalým vzdechem, tím slavným českým „všechno stojí za houby“. Učitel dějin umění na technické univerzitě, těší mne. Jak jsem se tam dostal a proč si nechám na jindy, prostor zde bych rád věnoval své krátké leč pregnantní zkušenosti.
Poprvé jsem vkročil do posvátného prostoru učebny a po místnosti se rozhostil šum. Záře projektoru náhle vyjevila uprostřed plátna tvář performerky Mariny Abramović na černém pozadí, rty pokryté zlatící folií. Následovala chvíle výkladu o samotném kurzu a mohli jsme začít s úvodem do moderního umění. Měv na mysli tři předchozí semestrální kurzy dějin umění, jež studenti absolvovali s kolegyní, položil jsem v plén otázku: „Co modernímu umění ve 20. století předcházelo?“
Učebna se náhle změnila v prázdnou místnost, jejímž prostorem žhavý vichr proháněl pouštní běžce. Nyní slide prezentace ukazoval Monetovo plátno Imprese, východ slunce. Pokud jim to z toho nebude jasné, tak už nevím. Čas se pro studenty úplně zastavil. Tíže na hrudníčku, sípavé nádechy, pach stresu. Chvíli jsem ještě čekal, třeba si někdo vzpomene.
Nic. Vycítil jsem tedy svou příležitost se teatrálně rozohnit. Hřbet jedné ruky jsem si přiložil na čelo a druhá ruka hledala oporu v blízkém stolu. Výstup však nesklidil požadovaný úspěch, ale já se nevzdával. Později jsem pochopil, že schopností odpovědět na mé jednoduché, byť dotěrné otázky disponovalo úplné minimum přítomných studentů (slovy dva).
Naložen v levandulové koupeli jsem o takovém debaklu rozmítal. Opar šoku se postupně zdvihal, a já si vzpomněl na to, co mi říkala kolegyně: „Těch se neboj, to jsou technici, ti jsou hloupí.“ Vybavil se mi i ostrý pohled kolegy matikáře probodávající onu prostořekou kolegyni. Hloupí… Opravdu jsou na dějiny hloupí? Postupnou úvahou a chladnoucí vodou ve vaně jsem došel k otázkám existenciální krize.
Má vůbec smysl učit techniky na univerzitách humanitní předměty, a co jim to vůbec přináší? Jak vyložit principy fauvistického malířství kupříkladu kalkulačce nebo pístovému reometru? Takové otázky zněly mou hlavou spolu s hlasem jistého profesora historie, jenž na grantové radě zastupoval jako jediný humanitní vědy a zoufale hájiv ušlápnuté filosofické fakulty hanlivě označoval svrchované patriarchy exaktních věd jako „inženýry betonu“.
Myslím, že jeho reakce byla oprávněná. Smysluplnost existence humanitních věd je nesporná, už proto, že si díky nim může společnost říct: „Hm, tak přeci jen nejsme jen barbaři ve válkách, kteří ničí na co přijdou a podezřele rychle se rozmnožují. Dokážeme také přemýšlet o světě, dokážeme vytvářet etické a estetické hodnoty.“
Jenže kde se to všechno vzalo? Kam sahají kořeny této zapeklité situace? A co se děje s levandulovou vodou, když se v ní vylouhuje pedagog? Vše a mnohem více se dozvíte v pokračování tohoto článku.
